Barový maják
Za tuhle cestu může Máša. Pobyty na pláži mě vždycky plnily hrůzou. Po tatínkovi zelená pleť a geny ledního medvěda mi totiž znemožňují delší pobyt na slunci. Ale tenhle výlet měl něco navic – cestu lůžkovým vlakem a tomu se jen těžko odolává. Takže po delším rozhodování a příslibu výletů po okolí jsem se vypravila.
Cesta vlakem byla vážně fajn. Podle jízdního řádu něco přes 26 hodin se mírně protáhlo, ale ty tři hoďky nikdo nikomu nevyčítal. Přímý spoj Praha – Bar se ovšem ukázal ne úplně přímým. Jeli jsme sice bez přestupování, zato nás i s vagonem přepřahali za různé vlaky, což se při cestě zpátky ukázalo jako závažná slabina. Ale tam ještě nejsme.
Destinace v Černé hoře (Montenegro zní taky dobře) se jmenuje Bar. Pořád ještě mám nehoráznou zábavu z toho, že já, takřka abstinent, jsem strávila celý týden v baru. Který barový povaleč může tvrdit totéž a za ty peníze?
Ubytování v místním penziónku začalo šokem. Přidělený pokoj v přízemí byl spíš ve sklepě a čtyři postýlky do něj narvané neposkytovaly zrovna moc pohodlí. Ale po nějakých drobných změnách (popravdě to spíš připomínalo akci kulový blesk) jsem nakonec povýšila o patro výš, kde nebylo o mnoho víc prostoru, zato světla ano.
Ranní cvičení
Ostatní účastníci zájezdu jeli do Baru především cvičit, na což mám ovšem už od útlého dětství omluvenku. Pak následovala pláž, oběd, pláž, cvičení, večeře… občas proložené zmrzlinou, pivem, dortíkem…
A tady přicházejí na řadu výlety. S místním česky mluvícím (Srbem) Mujem jsme se vydali postupně do Boky Kotorské, Budvy, Svatého Štefana a Starého Baru. Proložili jsme to nejstarší olivou a tržnicí v Novém Baru a jedním úletem na místní údajné úžasnou Červenou pláž. Červená byla, k úžasnosti se vyjadřovat nebudu, i když… nebýt to slunce a komáři táhnoucí z křoví, asi by se mi tam i líbilo.
A tak uplynul týden v Černé hoře. Návrat stejným vlakem se poněkud protáhl, protože nám ujela lokomotiva na hranicích se Srbskem, takže zbytek cesty do Prahy jsme urazili v podstatě stopem. Která lokomotiva jela naším směrem a měla trochu síly, za tu nás připřáhli. Do Prahy jsme dorazili asi o 8 hodin později. Ale protože to bylo buď podle jízdního řádu pozdě v noci nebo se zpožděním normálně ráno, celkem to nikomu nevadilo. Koneckonců pondělí bylo volno a ve vlaku postel.
Fotogalerie